Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Někdo by mohl říci, že jde o rychlokvašku vyhnanou monsterwebsajty typu myspace a youtube a do jisté míry by měl pravdu. Nutno ale vzápětí dodat, že u IWRESTLEDABEARONCE je pozornost, které se těší, naprosto zasloužená. Stylové mantinely, které vytyčují tvorbu těchto zvrhlíků z Louisiany jsou širší než delta Nilu do středozemního moře. Od technicky orientovaného grindcore se silným death corovým nánosem se dostáváme k pasážím, které silně koketují s alternativním rockováním, ambientem, velmi jiskrnou industriálně zavánějící elektronizací, jazzrockovými postupy a spoustou dalších méně nápadných žánrových odboček. Okrasnou třešničkou na dortu pak už je fakt, že kapela ukrývá ve svém středobodu ženu, jejíž hlasové možnosti jsou na CD téměř neuvěřitelné. Od hlubokých growlů, přes hektické intenzivní screamo masáže smyslů až k vyklidněným průzračným melodickým linkám, které místy zavánějí BJÖRK. Její hlas zní občas až neuveřitleně, a rozhodně si místy nebudete ani myslet, že podobným hrdlem může disponovat slečna, která na první pohled působí jako intelektuálnější verze Calamity Jane.
Motiv střídá motiv, změny jsou nenadálé, ale přitom zaranžované tak, že výsledek nebudí dojem účelově spatlaného marastu. Představte si žánrovou směs, která bude mít prvky PSYOPUS, GENGHIS TRON, GARBAGE, DILLINGER ESCAPE PLAN a ARSONISTS GET ALL THE GIRLS a získáte kontury tváře, kterou tato deska má. IWRESTLEDABEARONCE představují to, co je mi na některých současných kapelách (tvořících nové trendy) velmi sympatické: technickou a šťavnatou smršť, která je navíc žánrově otevřená a dokáže touto otevřeností skvěle osvěžit materiál. Svým prvopočinem si „Medvídci“ vysloužili zájem snad všech, kteří sledují čerstvé hudební pochutiny v extrémní hudbě a nová deska, která je již na světě, se bude muset opravdu mnoho snažit, aby dokázala přeskočit nastavenou laťku. U mne zatím po prvních několika zběžných posleších za prvotinou o nějakou tu koňskou délku zaostává.
Rozsáhlá paleta žánrů, která jde od technicky orientovaného grindcore se silným death corovým nánosem přes alternativní rockování, ambient až k velmi jiskrné, industriálně zavánějící elektronizaci, jazzrockovým postupům a spoustě dalšího.
1. Ulrich Firelord: Breaker of Mountains
2. Alaskan Flounder Basket
3. Vlork: Mighty Wielder of Sheep
4. Still Jolly After All These Years
5. Corey Feldman Holocaust
6. Firelord Ulrich (Remix By Dada Yakuza)
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.